Hledají se svědkové úkazů v okolí Miličína v roce 1991!

Na začátku července 1991 se v okolí Miličína odehrála serie pozorování UFO a blízkých setkání  třetího druhu(tedy pozorování bytostí v souvislosti s UFO).  Protože se události odehrály ještě před vznikem projektu Záře, dozvěděli jsme se o nich s časovým odstupem. Projektu Záře se podařilo získat několik zajímavých výpovědí, ale vyšetřování případů vázlo a naráželo na řadu překážek. Zejména místní lidé, pokud měli nějaké zážitky, nechávali se je pro sebe. Chataři a chalupáři, omladina z letních táborů – ti poskytli svá svědectví a podle nich si místní vykládají své zážitky čistě nábožensky. A navíc nemají příliš rádi „pražáky“.

Co se vlastně tehdy, na počátku prázdnin 1991 odehrálo?

Dopis pí. V. P. z Prahy pro projekt Záře z 8.2.1993:

Mám chatu v Miličíně a byla jsem svědkem zváštní události, která mi utkvěla v paměti. Nevím přesné datum, ale bylo to v pátek po 22.hod, v prvé polovině července 1991. Byla tmavá noc, chodívám spát až p půlnoci, čtu nebo luštím křížovku. Náhle mě upoutala velká záře, která zaplavila celý prostor před chatou. Zdroj vzniku záře nemohu určit, vycházela od severní strany směrem k jihu. Podle mého odhadu, kam jsem z okna dohlédla, délka záře mohla být 120 – 130m a šířka před chatou 12 až 15m. Světlo bylo tak intenzívní, že jsem na zahrádce viděla jednotlivé sazenice jahod a u růží květy s listy. Byl to fantastický pohled až na to, že jsem měla stísněný pocit, jako z něčeho nepřirozeného. U plotu máme kůlnu na dříví a v té záři byla střecha stříbřitě lesklá. Tato záře svítila snad 1/2 hod, snad déle, už si čas nepamatuji.

Dlaší událost jsem zažila mezi 10. až 15.12.1991. Jela jsem do chaty pro jablka. Ten den tam bylo asi 30 cm sněhu, k chatám přede mnou nikdo nešel, první stopy jsem prošlapávala já. U chaty před verandou jsem našla 6 stop, opět záhadných, neboť byly jen v jednom místě a nikam nevedly, ani v okolí se nevyskytly. Velikost stopy mě překvapila, neboť se nepodobala žádné zvířecí ani lidské. Velikost asi 21 cm na 12 cm (z toho asi 7 cm délky prsty nebo drápy? v počtu 4).

Na základě dlouhodobě zaznamenávaného počasí u mého souseda (v Praze) jsem si ověřila dodatečně, že v uvedené době skutečně sněžilo, což potvrzuje, že stopy byly na čerstvě napadeném sněhu.

 

Výpověď pí. Z. I. (24 let, pracuje v porodnici v Praze) učiněná 23.1.1993 v pořadu Nedělní ráno s Eduardem Hrubešem (toto je přímý přepis výpovědi, učiněné v pořadu):

Z.I.: „Bylo to v létě v 91 roce v Miličíně na Táborsku. Já jsem tam byla se svojí dcerou a přijela za mnou ještě má sestřenice se svojí kamarádkou. My jsme chodily každý večer, když už všechny děti spaly, se psem ven a zašly jsme vždycky za vesnici. Toho osudného večera jsme také šly, sešly jsme na takovou silnici, kde nebylo žádné osvětlení, z každé strany bylo jenom pole. My jsme si sedly na to pole a za chvilku to pole osvítilo „něco“. Tak jsme tedy pátraly, co to je a bylo tam…zpoza toho pole šla nahoru taková obrovská červená, rudě červená koule, která ze sebe vypouštěla nějakou energii jelikož se vlnila.“

E.H.: „Jak asi byl ten objekt velký?“

Z.I.: „Já nevím. Nevím. Bylo to tedy skutečně veliký a bylo to hlavně něco atypického, že to snad i možná opticky klamalo. Bylo to obrovský, obrovský, ale přesně jak – nevím.“

E.H.: „Co jste si v ten moment říkaly?“

Z.I.: „V tu chvíli mi tedy napadl Měsíc, že tedy vychází Měsíc. Ale pak jsem si okamžitě uvědomila, že je už pozdě na to, aby vycházel Měsíc a hlavně v tom Miličíně je vždycky Měsíc úplně z druhý strany. To jsme věděly, protože jsme na Měsíc vždycky koukaly. Takže ono to pomalinku vylézalo nahoru, bylo to strašně rudý a zářivý a my na to úplně zkoprnělý na to koukaly. Když to bylo celé venku, tak se to k nám přibližovalo a jakoby se to kymácelo jako hodiny. Když už to mělo namířeno pořád k nám, tak jsme se rozhodly, že bude bezpečnější tedy obrátit – a směr domů.“

E.H.: „Tomu se česky říká, že jste se poradily s Vaňkem. Takže jste utíkaly do vesnice, nebo šly?“

Z.I.: „Spíš jsme šly takovým rychlejším krokem, neustále jsme se obracely a ono to šlo neustále za náma.“

E.H.: „Vás to sledovalo…?“

Z.I.: „Šlo to neustále za náma. A když jsme třeba sešly víc napravo, tak to šlo za náma; víc nalevo – šlo to za náma. Tak jsme trošku potom i zpanikařily – takový zvláštní strach z neznáma vlastně, nevěděly jsme co od toho čekat a bylo to vlastně něco úplně jiného, něco, co člověk běžně nevidí. Takže jsme trošku zpanikařily a teď jsme vlítly do té vesnice. Tam stál takový hlouček lidí a tak jsme jim úplně přemateně říkaly, že jsme viděly něco, co se narodilo, co nás honí…“

E.H.: „A mezitím to…?“

Z.I.: „Šlo to neustále tedy za náma. I tedy až do té vesnice to za náma vlastně došlo, ale mezitím ono to jakoby zbělalo, takže už to nebylo úplně rudý, ale bylo to potom čistě bílý…“

E.H.: „A co vám říkali spoluobčané?“

Z.I.: „Když jsme tam všechno tohle říkaly, tak se na nás dívali trošku jak na blázny, pak konstatovali, že jsme opilé ať je neotravujeme…“

E.H.: „Opilé Pražandy“

Z.I.: „Opilé Pražandy, ano. Takže se s námi nikdo nebavil. Tak jsme řekly výborně, tak my víme svoje, nebudeme to tedy nikomu prezentovat. A najednou jedna paní říká ‚Ksakru, hele ono skutečně, tohle přeci není Měsíc, tohle je něco jiného!’tak se tím začli taky zaobírat. Ono to ve finále bylo úplně bílý s černýma flekama do takového… rádobyobličeje, tvaru obličeje. Potom se tam začali scházet lidé a: ‚jé‘ a ‚jé‘, tak to různě zkoumali. Ono se to potom zastavilo nad jedním barákem a šlo to…vždycky to chvilku stálo nad jednou střechou a šlo to zase nad další střechu. Ale já jsem ještě zapomněla říct, že když jsme utíkaly k tý vesnici, tak moje sestřenice se zničehonic obrátila směrem k tomu, koukala na to a stála. My jsme jí volali ať jde za náma a ona neodpovídala, stála a stála a koukala na to. Pak se oklepala a běžela za náma a říkala: ‚Já jsem vás slyšela, já jsem chtěla, ale to nešlo. Já jsem se nemohla hnout z místa‘.“

E.H.: „Jako Lotova žena, jen zkamenět“

Z.I.: „Tak nějak, skutečně, asi ani tý krve by se v ní nedořezal. Potom tedy šla. A když se na to tam ty lidi dívali, tak jednomu chlapci se tam stalo vlstně to samé. Z ničeho nic, nic nám neřekl a šel směrem k tomu a připadal mi tak… jako zhypnotizován. On šel neustále k tomu a všichni jsme ho volali a on nereagoval. Zmizel ve tmě, ve stínu těch baráků. Za chvilku se objevil a byl jakoby nabitý tím a říkal také, že nemohl, že nás slyšel, ale nemohl, a že potom to po něm střílelo nějaký slabý paprsky, a že jeden ho strefil, a že má strach, že je něčím zasažený. Tak jsme ho uklidnili, že určitě zasažený není, že už by tady nebyl. A potom to žádnou dohru ani nemělo, jenom to tedy stálo, dívalo se to a pořád to viditelně pouštělo takový jako slabounký paprsky energie. Lidé se potom rozešli, šly jsme spát, nic se nedělo. Druhý den, když jsme si povídaly s lidmi, tak tam nějaká paní říkala, že v půl jedenácté v noci jí najednou něco nepřiměřeně osvětlilo dvůr, takže vyšla ven, měla strach, že jí tam zajel někdo s nákladním vozem. Nikdo tam nebyl, žádný náklaďák nikde nebyl a jenom zjistila, že skutečně nepřiměřeně svítí jakobyměsíc. Potom zase další paní tam povídala, že její muž otevřel okno a měli to přímo před oknem, zářivou kouli před oknem. Že tedy zavřel zděšeně okno, ulekl se a utekl. Byly tam spousty a spousty dohadů, což tedy já nevím, u toho já jsem nebyla. Já skutečně jenom viděla zrod strašně zářivý, ohnivě zářivý koule plný energie, hrozně veliký…“

Dopis pí. I. P. z Kladna pro Čs.AAA z 6.3.1992:

… Ač nejsem očitý svědek, píši Vám, protože doufám, že budete vědět o někom, kdo by mohl a chtěl nějak prozkoumat události, které se odehrály začátkem července 1991 v Mezně a Miličíně okr. Benešov. Máme poblíž chalupu.

Stalo se, že skupina žen, pracující na poli u Mezna, viděla přistát velkou kouli. Tvrdí, že uvnitř viděly velkou, asi třímetrovou postavu a jakési zvíře, říkali tomu pes.

Dále asi v půl třetí ráno, přiběhla do kravína v Mezně vyděšená krmička, že právě potkala třímetrového chlapa se psem. Zaměstnanci se jí údajně vysmáli – co ty ženský blázní, že pořád vidí samé třímetrové chlapy.

Mezenský starosta, pan M. se (snad další den) vracel na motorce s manželkou ze sousední vsi a uviděli velikou kouli žlutozelené barvy. Pan M. chtěl zastavit, ale paní se strašně bála. Křičela: ‚Jeď, jeď, ono se to na nás dívá!‘, a tak dojeli domů a ještě z okna pozorovali, jak koule odlétá k obzoru a mění barvu na žlutočervenou. Toto mi osobně vyprávěli. Pan M.je velice seriózní člověk.

Někdy v té době v další sousední vesnici Miličíně, slyšeli lidé v noci v jednom domě podivný hukot. Vyběhli ven a na střeše domu byla velká koule, v níž bylo vidět dvě postavy, jakoby cosi opravovaly. Viděla to spousta lidí a prý to trvalo dost dlouho. Místní lidé říkali, že tam snad má chalupu či příbuzné kdosi z Ondřejova, takže mu telefonovali. Řekl prý, že podobných hlášení už má třicet.

Jistě uznáte, že je to vše velmi zajímavé – zvlášť tím, že svědků bylo ve všech případech více. Ovšem nesmírně mne překvapilo, že nikde o tom nebyla ani zmínka.

Prosím Vás, i když je to delší časový odstup, pomozte, aby se o to někdo zajímal a ty lidi vyzpovídal. Pro mne byl šokující fakt, že pan Daniken píše, že nejčastěji vidí lidé postavy právě okolo 3m vysoké.

Mně to vše vyprávěla pí. F., tchyně starosty M. Jenže ona to také neviděla, ale zná svědky osobně. Ač mne to nesmírně zajímá, neměla jsem odvahu pídit se po tom dále. Lidé jsou zde dost uzavření a vůči nám ‚pražákům‘ nedůvěřiví. Sami si věc vysvětlují tím, že to byl posel Boží.

Týden po tom všem, jsme měli zvláštní zážitek i my. Byli jsme u známých ve Stupčicích, což je víska vedle Mezna. Navečer se strhl prudký liják, ale nebyl vítr. Byly jsme s přítelkyní v kuchyni, můj muž a její syn opravovali na půdě kolo. Náhle jsme všichni uslyšeli podivný, ničemu nepodobný zvuk. Jakoby elektronický svist, který trval snad 10 sec a náhle zmizel. Manžel prý vyhlédl ven, ale výhled měl omezený a nic neviděl. My jsme v kuchyni ztuhly a pak si vzájemně vyčítaly, proč jsme nevyběhly ven. Já jsem se bála. Ten zvuk mi připomněl znělku rozhlasové četby na pokračování Podivuhodné osudy výpravy Barsacovy, kterou jsem kdysi jako dítě sledovala. tenkrát mi ten zvuk způsoboval mrazení a strach, stejně jako teď.“

Projektu Záře se později podařilo zjistit tyto skutečnosti:

– události se odehrávaly i v blízké obci Střezimíř

– prý objekt kdosi nafilmoval (nepodařilo se povrdit)

– událost, popisovaná paní Z.I. v Nedělním ránu se stala poblíž kravína a letního dětského tábora

– z druhé ruky získáno svědectví jednoho z místních obyvatel, který spatřil dvě třímetrové postavy se psem poblíž koule; chtěl se k nim rozběhnout, ale najednou se ‚pes‘ rozzářil a on se tak rozklepal zimou, že se nemohl pohnout z místa; postavy mezitím napochodovaly do koule i se psem a ta zmizela (není jasné zda odletěla či zmizela na místě).

= = = = = =

Přestože od událostí již uběhla řada let, bylo by škoda, kdyby tak zajímavá serie případů upadla v zapomnění. Obnovili jsme proto pátrání, objekt i postavy tehdy vidělo mnoho lidí a zcela jistě mají tyto události v paměti. Možná se nám ještě ozvou lidé, kteří by mohli podat nějaké doplňující informace, snad se i ozvou přímí svědkové těchto událostí…

Pomoc nám slíbil i pan Pazdera, který sice tu dobu v Miličíně nepobýval, nyní však spravuje miličínský web a umístil na něm výzvu: http://www.ceskasibir.cz/milicin/dok/ufo.php
Tak se nám snad ještě někdo ozve…



75 komentářů k článku Hledají se svědkové úkazů v okolí Miličína v roce 1991!

  1. Helena napsal:

    Přikláním se k tomu, abychom se k tématu vůbec vrátili po plánovaném výzkumu.
    A opatrnost je na místě – kvůli pozemšťanům, ne kvůli mimozemšťanům.

    Poznámka ke Slávkovi: Slóvik bude polské jméno…

  2. Nelze napsal:

    Slóvik je běžné slovenské příjmení, nikoli jméno.
    Máte pravdu kvůli té opatrnosti ohledně pozemšťanů…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*