Bludičky a modré plamínky (1)

Modré plamínky jsou jedním z motivů, který by snad mohl mít určitou spojitost s keltským světem. Téměř vždy je spojen s výskytem zlatého pokladu, který se nalézá přímo pod plamínkem. V případě barvy plamene lze tento motiv chápat v jistém ohledu jako keltský prvek u nichž dosáhla modrá barva vysoké obliby. Nicméně, ani s pokladem nemusí nijak zvlášť silně souviset.

Celá řada zpráv z antiky a především G.I.Caesar, dokládají oblibu modré barvy především u britských Keltů. Tato záliba se však neomezovala pouze na Brity, ale byla pravděpodobně rozšířena po celém keltském světě. S modrými plamínky souvisí jiný zajímavý detail. Jde o jev, nazývaný -očišťování zlata-, nebo -peněz-. Těžko rozhodnout jak jej zařadit. Bude pravděpodobně nějak souviset s kultovními praktikami, které jsou v přímé vazbě na metalurgii drahých kovů. Z germánské kulturní oblasti se ví o jakémsi technologickém postupu jménem kapelování. O co přesně jde, není do detailu známo, nicméně z kusých zpráv vyplývá, že opakované žíhání rudné směsi s blíže neznámými přísadami, vedlo k získání vysoce ryzího zlata.

Nelze ovšem přehlédnout velmi významné spojení s celokeltskými svátky Beltain a Samhain, kdy byly rozdělávány posvátné ohně, při nichž si každý hospodář zažehl svůj vlastní oheň. Tato symbolika vycházela z keltské představy, že každý člověk nežli zemře, začne vyzařovat vlastní světlo – oheň. Tím byla vlastně dána jasná informace o tom, že jeho duše se již částečně odpoutala od těla, aby ohlásila jeho smrt. Tato duševní světla, lépe řečeno světla „duší“, krouží kolem domu a stává se někdy, že mohou objevovat i světla již dávno zemřelých příslušníků rodu.

A nyní to nejzajímavější, „duševní“ světla byla často pozorována v Cornwallu a Walesu jako modravě světélkující hmota, která se otáčí a tančí. Zde není možné nevzpomenout na četné české pověsti stímto motivem (modré plamínky) v souvislosti snašimi bludičkami. Je pozoruhodné, že se tato modrá světélka dostala do obecně vžité představy s přímou vazbou na močálech a bažinách. Snad půjde o dávné reminiscence na předjarní oběti utopením v močálech, což dánské bažiny potvrzují jednoznačně a to v podobě nalézaných obětí.

Odtud je již přímá cesta k české verzi modrých plamínků jako bludiček, které lákají noční chodce do svých pastí, aby je tancem usmrtily. Nicméně je pozoruhodné, že se verze o modrých plamíncích udržela pouze v oblastech, kdysi keltských. Například německé pověsti tento fenomén neznají, třebaže se jinak ohnivými prvky přímo hemží. Dá se proto předpokládat, že se jedná o velmi výrazný keltský prvek, který se udržel až do současné doby.

V Čechách lze celoplošný výskyt tohoto motivu (BF) rozdělit do přibližně dvou oblastí:

  • Je částečně situován do severnějších pohraničních oblastí. Objevuje se sporadicky v okresech Tachov, Písek, ale hlavní váha výskytu je orientována do východních Čech.
  • Z východočeské oblasti je zřetelný směr na Moravu a to přes okresy H.Králové, Pardubice, Ústí n. Orlicí, Šumperk, Olomouc a Přerov. Ojediněle se objevuje v okrese Břeclav.

Je pravděpodobné, že takto zachovaný výskyt typu BF odráží dobovou realitu kontaktů mezi Germány a Kelty na našem území. S modrou barvou bude souviset jeden zajímavý detail. Z germánské oblasti pochází výmysl o modré krvi, který je velmi rozšířený po celé Evropě. Aby se šlechta odlišila od svých vrstevníků, velmi ráda přijala myšlenku o tak vznešeném původu svých předků, že je její krev jiná (myšleno obrazně). A aby byl tento rozdíl zvláště intenzívně dokreslen, byl tento rozdíl detailizován modrou barvou.

Bludičky – světélka

Další z vodních bytostí, které se mohou dostat do souvislostí mezi slovanským a keltským světem jsou bludičky. Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny nebo na úniky bahenního plynu, případně na světélkující organické předměty.

Již Shakespeare použil termín puki ve významu nočních bludiček, ale musel vycházet z kořenů mnohem hlubších, neboť stavěl na staroanglickém termínu „pu-ca“ případně na norském „puki“ či nakonec na irském „puca“. Všechny tyto slovní doklady je možné vztáhnout na anglický výklad „bogle“, „boggard“, „bogy“ „bogey“, „bogeyman“, které se ve středověké angličtině proměňují do podoby „bugge“ s obecně uznávaným významem skřet, záření.

Fenomén bludiček nebude tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o „bludičkách – světýlkách“ mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. Vtomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné.

Na ŽELEZNOBRODSKU se nazývají cvendy, na ČESKOTŘEBOVSKU rychmandle. Na Moravě jsou nekřtěné děti s průhlednými těly jmenovány zahubenčata, zabobončata.

Bludičky jsou známy po celém slovanském světě. Název je odvozen od jejich jakoby bloudivého pohybu při zemi a v blízkosti vodního zdroje. Například v Lužických Srbů se bludičky objevují v podobě drobného plamínku a zavádí lidi, kteří v noci zabloudili do bažin a močálů. Ovšem někdy také bludičky lidem pomáhají, když jim v noci ukazují na cestu. Odměnou bývá protislužba, avšak při jejím nesplnění se pak lidé obávají msty. Prý zvláště ráda pálí opilce, kteří v noci usnou na nohách. Pozoruhodná je ovšem i protiobrana – člověk musí jít jednou nohou ve vyjeté koleji.

Na ŠUMAVĚ se světlíci, jak se jim zde říkalo, nemuseli nutně objevovat přímo v bažinaté oblasti. Jejich výskyt se koncentruje do obcí BOHUMILICE, PÍSEK (u mostu), SUDSLAVICE, MALENICE, ZÁLEZLY, MICHALOV, SV. MÁŘÍ, ŘETICE, OHRAZENICE, VÍCEMILICE a na vrch ČEŘENEC u Sv. Máří. 1

Světélka zde bývají považována za ubohé duše, která měla svůj očistec v některém stromě. Byla v něm zakleta a protože byl strom poražen, stěhovala se duše do jiného stromu, neboť jí ještě nevypršel trest. Světélka bývají také často spojována s černým mužem (Bohumilice). Někdy se prý řadí za sebou v počtu 9 (Malenice), ale obvykle ráda pomáhají nočním zbloudilcům a mají prý radost, když se jim poděkuje. To prý se roztančí a svítí o poznání jasněji (Zálezly, Malenice). Většinou panuje přesvědčení, že jde o duše nepokřtěných dětí a místy se věří, že se jedná o malé chlapce.

Ze Sušicka je doložena pověst jejíž obsah je téměř zcela realistický. Na louce ve ŹLÍBKU u NOVÉHO DVORA uviděl jednou pasák oheň. Protože mu byla zima, šel k němu, že se ohřeje. Poznal však, že plameny jsou zcela studené. Chtěl si vzít několik uhlíků, že by si s nimi zapálil doma oheň. Jakmile šáhl do kapsy, vypadl mu z ní do ohně chleba. Zář pak v mžiku zmizela. Místo ní stála před užaslým pasákem bedna plná zlata, na které seděl pes. Za chvíli zmizela i ona a poklad pak již nikdo neviděl. 2 Ačkoliv v tomto případě nejde o typické bludičky- světélka, jsou všechny doprovodné atributy pro uvedený fenomén typické. Nevýznamná není rovněž i ta okolnost, že v blízkosti uvedené lokality se objevuje významné keltské hradiště Sedlo u Sušice. V blízkosti Sedla ještě zůstaneme.

Ze vsi OPELICE (dnes OPOLENEC) u Sušice pochází informace o tom, že světélka byla vůči lidem navenek velmi přátelská, ale ve skutečnosti neuvěřitelně krutá. 3 Chudá vdova se vracela v noci okolo Panského rybníka. V rákosí pod cestou skákala světélka a bývalo jich tam prý tolik, že si jich lidé téměř ani nevšímali. Byli na ně zvyklí a světélka jim nijak neubližovala. Ke kráčející ženě se však jedno ze světélek přiblížilo a tiše jí zašeptalo do ucha, aby šla s ním blíže k rybníku, že se bude mít tak dobře, jako se nikdy neměla. Žena odmítala a poukazovala, že má doma pět dětí, a že by o ně neměl kdo pečovat. Světélek kolem ženy přibývalo a všechna ji lákala, aby s nimi šla, že se o její děti postarají. Na poslední chvíli, když světélkům již téměř přikývla, se žena vzepřela a co nejrychleji běžela domů. Všechny děti však ležely mrtvé na svých postelích.

STARÁ HUŤ u Železné Rudy má rovněž svoje světélka. Vypráví se o nich v pověsti „Hladová světýlka“. 4 Jednou v lese zabloudily dvě děti a ocitly se mezi bažinami a slatinami. Uviděly ve tmě namodralá světélka, ale bály se jich, ale po nějaké chvíli stály před chaloupkou, kde bydlil poustevník. Ten je nasytil a napojil a děti přestaly vnímat nebezpečí. Dívaly se z okénka na světélka a začaly se jim smát. Světélkům se to nelíbilo a najednou se změnila z malých a příjemných namodralých do hrozivých červených plamenů a bouchala do oken a dveří. Děti odvahu zase ztratily a ukryly se pod dlouhý poustevníkův vous a do záhybů jeho kutny. Světélka byla nakonec usmířena napadanými drobty chleba, které děti nasypaly na práh. Pak se uklidnila a brzy i zmizela. Motiv úkrytu ve vousech poustevníka je skutečně pozoruhodný, neboť se nikde jinde neobjevuje. Rovněž i to, že hlavními protagonisty příběhu jsou malé děti, ukazuje na jakousi společnou předlohu dětí v lese, které v noci najdou pomoc vpodobě náhle se objevivšího přístřeší. Jedná se pravděpodobně o motiv „perníkové chaloupky“, čemuž by nasvědčoval výskyt posvátného pečiva (chleba, perníku) v podobě votivního předmětu.

S proměnou barev světélek souvisí i pověst z BOUBÍNA. 5 Vypravuje se, že o Velkém Pátku, když čte kněz v chrámu pašije, bývají na vrcholcích BOUBÍNA a BOBÍKU vidět bledězelené plamínky, které jakoby poskakují po temenech hor a mizí v jejich nitrech. Někdy se ovšem nad Boubínem objevují tmavorudé plameny a to potom bývá slyšet úpěnlivý lidský pláč a kvílení, drásající srdce. Jsou to prý oběti lidí, kteří zde zahynuli při hledání pokladů. Jakási lidská oběť je připomínána ve vyprávění o zasypané dceři boubínského černokněžníka, kterou zde umístil rozezlený otec, když se zamilovala do chudého dřevorubce. Vypravuje se, že kdysi se v okolí Boubína objevil pastevec, který hledal poklady. Uslyšel pod sebou sténání a vzdychání, vycházející ze země. Prokopal se až do sklepení, kde nalezl krásnou dívku, dceru boubínského čaroděje. Pověst říká, že kdo by chtěl dívku vysvobodit, musí zemřít. To se stalo i pastevci, neboť druhého dne bylo nalezeno jeho tělo roztrhané, jakoby od divoké zvěře a po sklepení ani památky.

1 Daněk, 1994, s. 35-49. 2 Rauvolf, 1997, s. 157.

Pokračování najdete ZDE.


Komentář k článku Bludičky a modré plamínky (1)

  1. Ccecil napsal:

    úkazy zvané „bludičky“ bývají velmi často pozorovány na hřbitově a v jejich okolí. Důvod je ten, že díky rozkladným procesům probíhajícím za nepřístupu vzduchu vzniká fosforovodík, který jako plyn uniká a reaguje na vzduchu samovznícením. Další část těchto úkazů mají na svědomí houby, které produkují světlo. Tlející kus pařezu, který v noci svítí není nic až tak vzácného.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*