Staré pověsti … keltské? (4)

Odehrály se všechny historické události opravdu tak, jak nám předkládají učebnice dějepisu? Je v historických kronikách popsáno všechno tak, jak se to skutečně odehrálo? Nejstarší zdroje informací, staré kroniky, psali lidé, kteří byli ovlivněny – svými názory, svými panovníky a mnohdy psali na jejich objednávku. Navíc psali mnohdy o událostech, které se odehrály před stovkami let. A když nebyly po ruce písemné prameny, dovolávali se ústní tradice …a často pomohla i vlastní fantazie.

 

 

 Kazi

Jak všichni víme z Jiráskových pověstí, Krok měl tři dcery. Co o nich věděl Kosmas? Začněme tou nejstarší, Kazi.

„… Z nichž nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že se Sudičky vzdaly své práce, konce nemající, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil…“

„ … a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil…“ (Kosmas 1947, 18–19)

Kazi prý měla pevný hrad kdesi u řeky Mže postavený: „Lid měv ji za kouzelnici, i mohylu její na řece Mži vysoce nasypanou dlouhá léta v paměti a ve cti zachovával.“

Ve své latinsky psané kronice Kosmas nazývá nejstarší Krokovu dceru jménem Cassi, což další autoři počeštili na Kazi, popř. Kášu. Jenže Cassi je keltské slovo: znamená vznešený, úctyhodný!

Kde by se mohl nacházet její pevný hrad a mohyla, v níž měla být pohřbena? Jindy nepříliš věrohodný kronikář Václav Hájek z Libočan přináší překvapivě přesné informace: „…totiž Peherk (kterýž byl postaven na jedné vysoké hoře, kteráž nyní, též i hradiště i města toho zříceniny proti klášteru zbraslavskému z druhé strany řeky Vltavy se ukazují, na kterémžto měštišti byla sobě hrad Káša, sestra Libušina, dala postaviti a dala jemu jméno Kašín; druhý hrad Boubín, jehož pustotina na jedné vysoké hoře až do dnešního dne stojí…“

Ano, tady můžeme s jistotou najít největší starověké město ve střední Evropě: keltské oppidum Závist. A ta mohyla u řeky Mže (dnes Berounky), v níž má být Kazi pohřbena? V knize „Počátkové předhistorického místopisu země České“ od Ludvíka Šnajdra (1891) se píše: „Za hradištěm Závisťským leží mohyla, kterou hrabě z Kolovrat prokopati dal, v níž ale pouze střepy a kosti nalezl.“  Opět tedy keltské hradiště na Závisti.

Základy kamenných staveb na akropoli keltského oppida na Závisti u Prahy.

Teta

Druhá dcera Kroka se prý zabývala naukami a obřady nábožnými. „Cti hodná byla i Tetka, co do věku však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.“ Ctihodnou Tetu však Kosmas vzápětí napadá z modloslužebnictví: „… a navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy, a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům.“ Ano, přesně takové uctívání pramenů, kamenů, posvátných hájů i kopců známe u Keltů.

A opět se můžeme ptát po původu slova Teta. Uctívání pramenů a vod bylo totiž totiž především spojeno s keltským bohem jménem Teutates. Jazyková podoba je jasná. Mimochodem slovní základ Teuta se v keltštině překládá jako lid nebo kmen.

Libuše

Kosmas o nejmladší Krokově dceři psal jako o Lubosse. Toto poměrně slovansky znějící jméno však může klidně vycházet z keltské Liban. Mimochodem ještě starší spis než Kosmův, totiž Kristiánova legenda, se zmiňuje o Libuši také. Nezná jí však jménem a tituluje jí jako jakousi hadačku. „Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha.“ (Kristán, 994).

Mimochodem, odkud se vzalo jméno našeho hlavního města? Název Praha zcela určitě nevznikl podle prahů (peřejí) na řece Vltavě, ani podle pražení (vypalování) lesa. Nabízí se zde ale dvě podobná keltská slova:

Braga (bahno) – na dolním Dunaji se tak jmenovalo oppidum Bragodunnum (koncovka dun, či dunum, znamenala opevněné místo).

Briga (Braighe), slovo nesoucí v sobě zkrácený název keltské panenské bohyně Brighid. Keltové jej s oblibou vpravovali do názvů sídel (např. Artobriga). Němčina používá podobné -burg nebo -berg.

Nejstarší dochovaný název Prahy zní „Baraga“ (Ibrahím ibn Jákub, 965) je dosti blízko oběma keltským slovům.

Libuše se nakonec stala panovnicí. To však je věc neslýchaná, ani u starých Slovanů, ani v době Kosmově nebylo něco takového vůbec myslitelné. U Keltů však byla vládnoucí žena zcela běžná, vzpomeňme si např. na známou královnu jménem Boaidicea, která vedla protiřímské povstání v Británii.

Socha keltské královny Boadicei u Westminsterského mostu v Británii.

(pokračování)

 

 

 



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*