Záhada fenoménu SHC (6)

Záhadný a děsivý fenomén nazývaný SHC (Spontaneous Human Combustion, česky spontánní uhoření člověka) je jevem, který stále nenachází uspokojivé vědecké vysvětlení. Není příliš častý, ale jednotlivé případy jsou natolik odlišné od běžných nehod a tragédií, že si vysloužil své vlastní pojmenování.  Od dob, kdy byl tento jev popsán a zaregistrován, už došlo k mnoha pokusům o jeho vysvětlení, prozatím však neuspokojivým.

Experiment

Jako možné vysvětlení fenoménu SHC je nejčastěji citován tzv. knotový efekt. Podle této teorie se hořící lidské tělo chová jako svíčka, v níž namísto vosku funguje lidský tuk. V roce 1989 odvysílala britská televize BBC dokument o fenoménu SHC, kde byl v rámci pořadu proveden experiment s mrtvým prasetem. Mrtvé zvíře bylo zabaleno do prostěradla a pomocí menšího množství benzínu zapáleno. Vepř hořel samovolně asi 7 hodin, pak byl experiment přerušen. Lze tento experiment uznat jako vysvětlení fenoménu SHC?

Podle mého názoru nikoliv. V případech SHC dochází k charakteristickým jevům, které tento experiment neobjasnil. Především jde o úplnou destrukci velkých kostí, kterou jsme pozorovali i u posledně uvedeného případu. Také nevysvětluje proč k SHC dochází téměř bez výjimky jen v budovách, proč nepostihuje zvířata a proč oběti umírají při vědomí, aniž by byly vidět nějaké výraznější stopy smrtelného zápasu.

Především destrukce velkých kostí je velmi nápadným jevem, potvrzeným u SHC a v žádném experimentu zatím nezkoumaném. A protože experiment je naprosto nezbytným prostředkem k dokázání nebo vyvrácení jakékoliv teorie, považujeme za důležité provést experiment, který by tuto skutečnost nějak objasnil. Tedy spálit část těla nebo vepře celého, ale nepřerušovat experiment a po jeho skončení prozkoumat zda knotové hoření může destrukci velkých kostí způsobit.

První krok jsme v projektu Záře učinili 15.9.2009. Provedli jsme jen předběžný experiment, který měl za úkol ověřit, zda a za jakých podmínek knotový efekt funguje. K ověření jsme použili vepřové koleno, které se obsahem vody a tuku podobá složení lidské tkáně.  V uzavřené místnosti opuštěného vojenského objektu jsme potom experiment provedli.

P1010274začátek experimentu – zpočátku hoří jen „oděv“

Průběh experimentu:

  • 18.00    Jsme na místě. Asi dvoukilogramový kus vepřového kolena balíme do kusu bavlněného pyžama s tenkým modrým proužkem (módní hit začátku 70. let). Připravujeme si k zapálení i lahev s lihem a benzínem. Nevíme totiž, zda balíček s masem chytne hned.
  • 18:14    Prase v pyžamu pokládáme na betonovou podlahu ve velké místnosti. Okna jsou sice rozbitá, ale není zde žádný průvan, jenž by mohl náš experiment narušit.
  • 18:15    Jako první zkoušíme prase zapálit jen sirkou. Plamen hned přeskakuje na bavlněnou látku. Jsme překvapení, s jakou rychlostí chytá! Hoří jasnými deseticentimetrovými plameny!
  • 18:25   Plameny již nejsou tak vysoké, ale pyžamo stále hoří na vrcholu balíčku, ale oheň se přesouvá také na jeho strany.
  • 18:28   Zdá se, že se pokus chýlí ke svému konci. Plameny jsou malé a vzbuzují pocit, že každým okamžikem zcela uhasnou. Látka na vrchní straně balíčku je zuhelnatělá, ale stále pevná.
  • 18:30   Dochází ke zvratu! Plameny se přesunuly do dolní části a maso olizují odspodu. Pach škvířícího se tuku, přibývající kouř v místnosti naznačují, že nyní již je oheň živen vepřovým tukem. Plameny jsou nízké, ale trvalé.
  • 18:35   Vepřové koleno hoří jen na jedné straně, ale stále stejně vydatně. Snažíme se kusem pyžama zapálit i druhou stranu, což se bez problémů daří.
  • 18:45   Rukou zkoušíme, jaké teplo hořením kolene vzniká. Lze ji udržet ve výšce maximálně 20 cm nad masem.
  • 19:35   Ukončujeme pokus. Ještě hořící maso pokládáme na nehořlavou desku a vynášíme jej před budovu. Tady si maso konečně můžeme důkladně prohlédnout. Na betonové podlaze v místnosti zůstává mastný flek.
  • 19:40   Zkoumáme stále ještě hořící maso. Pomalu z něj sundaváme kusy látky, které jsou překvapivě stále pevné a na některých místech ohněm téměř nedotknuté, ale nasáknuté tukem. Vzdáleně to připomínají knot v petrolejové lampě. Povrch masa je na některých místech žárem opečený (ale ne moc do hloubky). Kost je na povrchu značně opálená, až zuhelnatělá.
  • 19:45   Uvádíme místo pokusu do původního stavu.

P1010303v tuto chvíli již funguje knotový efekt

Závěr:

Experiment splnil svůj cíl. Ověřil dosavadní skromné poznatky, přinesl nová zjištění a především podněty pro další pokus:

  • Zapálení těla je velmi snadné a není k němu třeba žádné hořlaviny, jak se o tom někdy spekuluje.
  • Knotový efekt skutečně funguje, ale opačně, než se zpravidla uvádí. Oheň hoří ne na vrcholu, ale vespod, kam tuk stéká po textilii.
  • Tuk vydává poměrně vysoký žár, ale hoření probíhá velmi pozvolna. Po hodině a půl dlouhém experimentu obsahoval použitý kus masa stále mnoho tuku, který by postačoval na několikahodinové hoření.
  • Otázkou zůstává, co se stane po úplném vyhoření tuku. Zda z masa zbude popel či spíše spečená hmota a zda bude odpovídat svým charakterem nalezeným tělům.
  • Hoření probíhá (překvapivě) velmi pozvolna. Měli bychom vyzkoušet, jak dlouho by hořelo třeba 80kg prase. Dosavadní výsledky totiž naznačují, že půjde o výrazně delší dobu, než je tomu u případů SHC. To je jeden z důvodů, proč alespoň u některých případů musíme začít uvažovat o jiném způsobu hoření.
  • Ukazuje se, že na intenzitu a způsob hoření by mohla mít podstatný vliv podložka. Vhodné by bylo použít nějaký kus koberce. Tukem nasáknutý koberec by mohl mít podstatný vliv na intenzitu a délku hoření!

 

P1010371po skončení pokusu je vidět, že maso je po 1 a půl hodině hoření ohořelé jen na povrchu

Nyní tedy zbývá provést skutečný experiment s celým prasetem. Bude nutné počítat s tím, že experiment může trvat dlouhé desítky hodin. Nebude jednoduchá jeho příprava: požární a hygienické předpisy jsou v tomto případě velmi přísné. A také bychom tento experiment provedli za přítomnosti odborníků. Výsledek takového experimentu by ale mohl dát jednoznačnou odpověď na otázku: může knotový efekt vysvětlit fenomén spontánního uhoření člověka?

(závěr)

 

 

 

 



6 komentářů k článku Záhada fenoménu SHC (6)

  1. jarmila napsal:

    Kdyby pokus nebyl tak drastický, tak bych napsala Dobrou chuť.
    Délka hoření znamená, že se oběti nesnažily zachránit? Někdy bylo hoření velice rychlé a člověk např. seděl na židli.
    Čert ví…

  2. x napsal:

    „proč nepostihuje zvířata “
    Znovu musím zopakovat – zvířata především nepoužívají oheň a ty prokazatelné případy se prostě vždy zapálili při nějaké manipulaci s ohněm – nikdy nesplanuli samovolně – je to jednoduché vysvětlení + to, že lidé navíc mají na sobě i šaty na rozdíl od zvířat.

  3. x napsal:

    „dochází téměř bez výjimky jen v budovách,“
    Je dle mne docela dobře možné, že jakýkoliv vítr toto hoření účinně znemožňuje a v budovách – pokud tam není průvan od rozbitého nebo otevřeného okna – prostě nefouká.

  4. x napsal:

    „vědomí, aniž by byly vidět nějaké výraznější stopy smrtelného zápasu.“
    Dá se vyvrátit, že byli při vědomí – prostě upadli – narazili halou na zem, čímž si způsobili otře mozku a tak upadli do bezvědomí – k zapálení mělo dojít od převrženého svícnu při tom pádu co si pamatuji například.
    K další ztrátě vědomí již zřejmě přispěli zplodiny od hoření – prostě se jimi přiotrávili před svou smrtí.

  5. V.Šiška napsal:

    X:
    Proč SHC nepostihuje zvířata: To není tak jednoznačné, zvířata se dosti často neopatrně přichomýtnou k ohni. Navíc mají srst, tedy plnohodnotnou náhradu oblečení.
    Proč jen v budovách? Toto je, pravda, argument pro knotovou teorii – průvan by malý plamínek sfoukl. není to ale konečný důkaz, jen indicie.
    To, že nejsou nalezeny stopy smrtelného zápasu je ale oproti jiným požárům neobvyklé. Bolest, která provází akutní popálení, totiž obvykle člověka velmi rychle probere.
    Podle mého názoru je třeba experimentálně dokázat/vyvrátit knotovou teorii, nejlépe na tom praseti.

  6. Matti napsal:

    to mě se přihodilo trošku něco jinýho než se popisuje tady už je to dost douho jednou sem měl dost blbou náladu a debky a nějak po dvanáctý sem vyrazil pěšky do města bylo to dva km od nás z vesnice neměl sem zrovna peníze ani korunu a jednu cigaretu bez zápalek a zapalovače a k tomu sem neměl vůbec náladu jít někam do baru a někoho osovit aby mi zapálil tu blbou cigaretu měl sem vsetk a nenávist na celej svět a život tak sem chodil po městě stou blbou cigaretou v ruce asi nooo tak jednu hodinku a půl dýl to nebylo a řikám jestly je tady za tim skurvenym světem ještě něco at mi tu cigaretu zapálí tak co sem to dořek ve sví hlavě uteklo tak dvě tři minuty dýl ne a začal sem cejtit teplo nejlepší na tom bylo že sem se toho vůbec nelek půlku cigára sem dokouřil a šel v klidu domu když si na to spětně vzpomínám né že se mi nechce věřit tomu že se to stalo ale že je to důkaz určitý síly o který člověk nemá zdání co to je za sílu nebo o co de těško spekulovat ale stalo se to

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*