UFO nad železnou oponou (3)

V osmdesátých letech byla západní hranice Československa pečlivě střežena. Přesto, nebo možná právě proto, odtud pochází řada velmi zajímavých setkání s UFO. Jsou to už tři desítky let, kdy se tyto incidenty odehrávaly, přesto však ještě řada pamětníků existuje a možná čtou i tyto řádky. Proto jim adresujeme i tuto výzvu: Prosíme, ozvěte se! Vy, kdo jste zažili zajímavé příběhy spojené s neobjasněnými jevy, jste možná poslední, kdo o nich může podat svědectví. Nebo může vaše svědectví položit další kamínek do mozaiky, složené z dalších příběhů. Netoužíme po anonymních svědectvích, ale slibujeme, že vaše kontaktní údaje si ponecháme pro sebe.

VÝPOVĚĎ PRO POHRANICNIK.BLOGSPOT.CZ

„Je to už hezká řádka let, ale kdykoliv mi tyto naprosto realistické zážitky opět vytanou na mysli, běhá mi dodnes mráz po zádech. Posílám je ve formě vzpomínek, tak jak jsem jej před cca rokem zpracoval:

Starý odjel domů svou sračkově hnědou škodovkou, já si sundal sako a kravatu a spolu se signalistou jsme si nalili panáka brandy. Byl to sice obarvený typicky německý erzac, který kluci vyšmelili s dřevaři odnaproti za pár odznaků, ale svůj účel splnil-vnitřně zahřál a přivedl člověka do celkem pohodového rozpoložení. Pavel si maloval metr. Tak se nám to krátí, už abysme byli v prdeli. Do civilu měl jít až na jaře, tedy půl roku po mně a pěkně ho to žralo. Byl ženatý a jako prostý vojín viděl svou manželku za dobu své dosavadní služby jen párkrát. Když jsem si představil Pavlovo číslo, které znamenalo počet zbývajících dnů do konce vojny, udělalo se mi nevolno.

U signalisty zazvonil telefon. Volal strážný.

„Co chceš“, štěkl Pavel do sluchátka neochotně.

„Súdruha operačného, ale chytro“, zněla odpověď ještě krátce sloužícího vyjukaného vojáčka.

„Chytro, chytro“, opakoval Pavel posměšně a přepojil mi hovor na stůl.

„Súdruh velitel, už sú zase tuná, koktal vojáček. Co? No preca tě svetla, veď vy ste ich taktiež vidiel,
pametátě?“ Jak bych nepamatoval…

První příběh se „světly“ jsem zažil před rokem spolu s Pavlem, kterého mám dnes k ruce coby signalistu:

Byl tehdy pozdně letní podvečer a spolu s Pavlem jsme šlapali kontrolní hlídku. Úsek, který jsme měli za úkol projít, byl dlouhý čtyři kilometry. Cestou jsme měli pozorovat zoraný pás a poohlížet se, jestli se nám kolem drátů někdo cizí nepotlouká. Podle předpisu jsme měli mezi sebou udržovat rozestupy, asi tak dvacet metrů. Bylo to kvůli případnému napadení hlídky, aby se v takové situaci druhý pohraničník mohl lépe zorientovat a nebyl ihned skosen spolu se svým kolegou. Velitel hlídky chodil vždy vzadu, aby měl svého podřízeného na očích a mohl kontrolovat jeho činnost, za kterou zodpovídal.

S Pavlem jsme se courali s rozestupem asi pět metrů, aby jsme mezi sebou mohli v klidu hovořit. Pavel neustále mlel o své manželce a dcerce, která se mu krátce před tím, než oblékl mundůr, narodila. Začalo se šeřit a a my si přesto proti předpisu zapálili. Pavel hulil startky, tehdy se ještě nevyráběly s filtrem a tak celou dobu co kouřil, poplivával kousíčky tabáku. Já si zapálil spartu.

Byli jsme přibližně v polovině zpáteční cesty a podle hodinek jsme měli ještě minimálně půl hodinu na to, abychom dorazili na rotu. Službu operačního důstojníka měl tehdy politruk, který nesnášel, když se hlídky vracely předčasně z terénu, takže jsme museli znatelně zpomalit. Zastavili jsme se a v klidu bafali. Jakmile jsme zašlápli vajgly, pokračovali jsme v cestě. Nad pastvinami, které byly před i za signální stěnou se začala vznášet chladná mlha. Otřásl jsem se, měl jsem na sobě pouze bundokošili. Vystoupali jsme na vrcholek svahu, pod kterým ležela naše rota a odkud k ní bylo coby kamenem dohodil. Celá svítila. Bylo něco po půl osmé a mužstvo dělalo rajóny. Psovodi krmili psy, pár lidí sledovalo televizi či hrálo kulečník.

Venku jsme byli spolu s Pavlem sami. Učinili jsme ještě několik kroků a oba jsme strnuli. Přibližně deset metrů od nás ve výšce pasu za drátěnou signální stěnou se rozsvítilo oranžové světlo o průměru větší svítilny. Nevycházel z něj však žádný světelný kužel a jak jsem uvedl, na rozdíl od běžných „baterek“ nesvítil bíle.

To byl na nás oba silný tabák. Bleskově jsme sebou bacili na zem, zbraně namířeny a připraveny ke střelbě ve směru světla. Svítilo ještě několik vteřin a zhaslo.

„Zastavte se, pohraniční stráž!“ zvolali jsme s Pavlem téměř současně. Vypálil jsem do vzduchu krátkou varovnou dávku.

„Kurva Pavle, prošlápni dráty a jdi se podívat co to je, já tě budu krýt.

„Ty vole, já nikam nejdu, já mám doma ženu a dítě,“ opáčil Pavel.

V tu chvíli jsem měl chuť toho poseru zabít. To, co pronesl, jsem si pro jistotu nechal později pro sebe. Nezbylo mi nic jiného, než stisknout dráty signální stěny a vyvolat tak úmyslný zkrat, aby si na rotě, pokud nezaregistrovali střelbu, naší situace všimli. Na zádech jsem měl sice vysílačku, ale nechtěl jsem ji použít, abych na sebe případného protivníka nenalákal.

V tu chvíli se ozval z pohraniční roty signál poplachu. Vyhlásil jej operační na základě střelby a zkratu. Rozezněla se radiostanice a mně nezbylo nic jiného, než s politrukem začít komunikovat. To už si Pavel dodal odvahy a začal okolí prosvěcovat. Nevěděli jsme doposud, jestli za drátama není nějaký kontrolní orgán se sebevražednými úmysly, který se nás snažil nachytat nebo naprosto zbytečně vyplašit. To, co se seběhlo, však nebyl styl, jakým se kontrola hlídek prováděla. Zrovna v takovém případě, který popisuji, mohl nadřízený vlastní vinou skončit snadno a rychle s kulkou v hlavě.

Přibíhala poplachová hlídka. Syčením jsme na sebe upoutali pozornost. Poplachovka si otevřela průlez v signální stěně a psovod prováděl se psem načichání. Pes sice chvíli ňuchňal, ale potom přestal jevit o propátrávaný prostor jakýkoliv zájem. Jednalo se o psa Balta, který byl nejlepším stopařem roty a nás jeho reakce naprosto překvapila. Tedy mne a Pavla. Ostatní sice celé okolí prohledávali, ale na žádnou ukrytou osobu, ani stopu nenarazili. Něco se vám zdálo, smáli se všichni okolo. Pro jistotu však byl celý úsek zatažen a ještě minimálně dvě hodiny se propátrával terén – bezvýsledně. Slyšel jsem pár nepěkných poznámek. Jistě znáte ten pocit, kdy jste stoprocentně přesvědčeni o své pravdě, a ostatní vám říkají, že vše je jinak a že si z nich tropíte šašky nebo jste měli vlčí mlhu. Popisovaná situace byla horší v tom, že jsem měl na svou vidinu ke všemu ještě svědka.

Politruk mne sice nijak nespucoval, znal mne natolik dobře, že věděl, že nejsem blázen ani srab, nulový výsledek pátrání ho však přesvědčil o tom, že se nám s Pavlem dozajista „něco zazdálo“. Snažil jsem se tehdy něco o světle vyzvědět od kolegů, kteří byli na rotě o půl roku déle, nikdo si však nevzpomínal, že by někdo z nich ani z jejich předchůdců měl jakýkoliv podobný zážitek. Už jsem se pomalu smířil s tím, že se mi skutečně cosi zazdálo, snad nějaký odraz, ale bylo to spíše takové vynucené zdůvodnění si něčeho, čemu jsem sám nevěřil. Možností byla spousta.

Věděli jsme o tom, že ti z druhé strany hranice přecházeli potok, a ať už to byli Američané nebo Němci, toulali se v noci po našem úseku – asi si tak plnili jakéhosi „bobříka odvahy“. Nalezené nábojnice, nedopalky nebo pozůstatky občerstvení toho byly důkazem. Silně jsem však pochyboval, že by si kdokoliv z nich dovolil posvítit zblízka na ozbrojenou hlídku, to by nemusel rozchodit. Neustále mne však mátl fakt, že na přítomnost cizí osoby vůbec nereagovali ani další tři služební psi, kteří se na propátrávaném úseku vystřídali.

(pokračování)

Zdá se, že v osmdesátých letech bylo takových incidentů zcela zřejmě mnohem více. Je to už hodně dlouhá doba, která uplynula a vzpomínky blednou. Přesto: pokud jste byli účastníky těchto nebo podobných incidentů, neváhejte a napište nám!

Velmi děkujeme webu Pohraničník za poskytnuté informace.